Patroni kostela

Dějiny chrámu a farnosti

Kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty byl založen spolu s Novým Městem pražským císařem Karlem IV. v roce 1348. Kostel byl situován na okraj tehdejší předměstské osady Chudobice. V těchto místěch se nacházely rozsáhlé pozemky řádu Křížovníků s červenou hvězdou, od kterých byly kvůli výstavbě nového Města tyto pozemky vykupovány. Zasvěcení kostela úzce souvisí s programem Karla IV. vybudovat z Prahy císařskou rezidenci a Jindřich II. jako svatý císař byl jedním z Karlových panovnichých vzorů. Císař Jindřich II. se totiž v Bamberku zasloužil mj. o založení biskupství a on sám se svou chotí jsou v tamním dómu pohřbeni. Město Bamberk bylo městem, kde se konaly říšské sněmy.

V únoru roku 1351 byl prvním pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic kostel vysvěcen a hned následující měsíc byl povýšen na farní kostel  tzv. dolního Nového Města. Tehdejší farní komplex zahrnoval samotný kostel obklopený hřbitovem, farní školu a faru, která se nacházela v místě dnešního domu na nároží ulic Jindřišská a Růžová. Dále zahrnoval tzv. Růžovou zahradu, která se nacházela v dnešním vnitrobloku za farou. Později přibyla zvonice a Jeruzalémská kaple.

V době husitských válek zde byl farářem např. umírněný husita Prokop z Plzně. Později byl ve správě utrakvistů. Z tohoto období pochází většina pamětihodností farnosti. Mezi ně patří například dochovaná křtitelnice z roku 1487 nebo dnes již neexistující Jeruzalémská kaple (kaple Božího hrobu), která dala název dnešní ulici Jeruzalémská. Tato kaple bývala, podobně jako jinékaple tohoto druhu, napodobeninou Božího hrobu v Jeruzalémě. Sloužila údajně i jako kostnice.

V letech 1472 - 1476 byla vystavěna nová reprezentativní zvonice.

Při kostele existovala také farní škola, která se původně nacházela na Senovážném náměstí, později byla přesunuta blíže ke kostelu tam, kde se nachází dodnes. Mezi rektory této školy patřili například Pavel Kristián z Koldína nebo Jan Campanus Vodňanský. Nová budova školy je renesanční a pochází z roku 1588, jak je vytesáno nad renesančním portálem do budovy. Zvláště za doby panování císaře Rudolfa II., kdy byla Praha říšským hlavním městem, byla škola elitním vzdělávacím zařízením pro děti zdejších bohatých měšťanů a velvyslanců u císařského dvora. Dnes je škola sice státní, ale stále se jedná o nejstarší nepřetržitě fungující školu v Praze.

V roce 1529 byla dokončena přístavba v kostele, která byla provedena především pro potřeby zdejšího slavného literátského bratrstva. Při této přestavbě vznikla raně renesanční vstupní síň a z ní vednoucí kamenné schodiště na nově vystavěnou kruchtu, která prochází všemi třemi loděmi kostela.

Pobělohorská doba

Po Bitvě na Bílé Hoře byl kostel vrácen do správy řádu Křížovníků s červenou zvězdou. Na Velikonoce roku 1622 bylo farářem (ještě nekřížovnickým) Vavřincem Hazmburským z Kopečku (pozdeji popraven) naposledy udíleno sv. přijímání podobojí způsobou. Křížovníci se kostela v roce 1646 vzdali ve prospěch Barnabitů, kteří však neprojevili zájem, a tak byla farnost v roce 1649 císařem Ferdinandem III. předána pod obec Nového Města Pražského a stal se tak hlavním kostelem Nového Města. Kostel začal být obsazován diecézními kněžími, a tak je tomu dodnes.

Roku 1648 při ostřelování Prahy švédskými vojsky letěla puma, n. dělová koule na kostel sv. Jindřicha a podle legendy místní farář Šimon Mitis ve jménu sv. Barbory prosil, aby nedošlo k zásahu a koule skutečně dopadla vedle kostela, který tak neponičila. Na počest sv. Barbory nechal tento farář vystavět kapli sv. Barbory, která však byla zrealizována až po jeho smrti roku 1673. Jedná se o nejstarší barokní památku našeho kostela. Kaple měla vlastní sakristii a působilo zde pohřební bratrstvo sv. Barbory, které zde nechávalo sloužit pravidelně asistované mše za zemřelé dobrodince kostela, farníky a své členy.

V roce 1685 byla přistavěna kaple Navštívení Panny Marie, tzv. Malanotská podle jejího fundátora Matěje Malanotte de Galdes, královského fiskala a profesora na Pražské univerzitě. V roce 1696 pak protější kaple sv. Lukáše, tzv. Krocínská podle jejího stavitele Jana Lukáše Krocína z Drahobejla - měšťana a senátora Nového města, která sloužila jako cechovní kaple novoměstského cechu malířů.

V roce 1745 byl kostel silně poškozen požárem střechy po zásahu bleskem. Původní gotická stanová střecha tak byla nahrazena jednoduchou sedlovou barokní střechou.

V roce 1757 byl kostel opětovně silně poškozen po pruském bombardování Prahy. Dělové koule, které zasáhly kostel se zasekly do klenboví, kde byly ze statických důvodů ponechány. Dodnes jsou z interiéru kostela viditelné. Pár z nich dokonce zdobí dekorativní štuky.

Konec 18. století a výnosy Josefa II. se dotkly, stejně jako všech církevních staveb, i farnosti sv. Jindřicha vůbec nejvíce. Různými výnosy se postupně zrušil hřbitov kolem kostela, zbořena byla Jeruzelémská kaple, zrušen klášter Celestinek. Kolem kostela vznikl parčík, kostel byl od zvonice oddělen nově vyměřenou ulicí. Zrušeno bylo místní nejslavnější pražské literátské bratrstvo. Jeho majetek byl rozprodán a naneštěstí se nám z něj téměř nic nedochovalo. Zrušeno bylo též Bratrstvo svaté Barbory.

19. století

V roce 1856 zemřel ve farnosti naprosti dnešnímu Masarykovu nádraží Karel Havlíček, který měl 1. srpna od domu u nádraží pohřební průvod na Olšanské hřbitovy, kde byly pohřební obřady. Následující den byla v kostele sv. Jindřicha sloužena zádušní mše.

V roce 1879 byla dokončena úprava kostela pod vedením architekta Josefa Mockera, který původně navrhoval drastickou regotizaci celého kostela, která by zahrnovala kompletní purifikaci interiéru od pozdějších nánosů včetně zbourání všech kaplí a přístavků. Proti tomuto panovala taková nevole, že nakonec došlo pouze k odstranění fasády kostela (což je vzhledem ke gotickému slohu neautentické), ke zbourání všech přistavěných hrobek okolo kostela (včetně literátské hrobky) a malé sakristie u kaple sv. Barbory. Dále došlo k přístavbě šnekového schodiště do klenotnice kostela. Interiéru kostela se úprava dotkla také významně. Bylo odstraněno 13 z 22 oltářů, z čehož oltář pod kůrem byl později nahrazen novým, zasvěceným Panně Marii Lurdské. Prakticky tak zůstaly jen dominantní oltáře - hlavní oltář, oltáře v bočních lodích, oltáře kaplí a jeden po kůrem.

Varhany

V roce 1897 byly postaveny nové, mechanické varhany od Emanuela Štěpána Petra, které nahradily starší barokní varhany z roku 1738 od Martina Janečka, které se nedochovaly. V současné době jsou varhany elektromechanické a probíhá jejich rozšiřování včetně přístavby třetího manuálu. Podrobněji o varhanech je psáno v podkapitole o hudbě u sv. Jindřicha.

20. století

V roce 1927 byly posvěceny nové zvony pro kostel sv. Jindřicha a Kunhuty jako náhrada za rekvírované za Světové války. Již nedlouho na to se však farníci se stejnými zvony loučili, když odjížděly i tyto za stejným osudem... V roce 1951 slavil kostel výročí 600 let od posvěcení pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. V letech 1948 až 1989 se zde vystřídaly postavy farářů Juránka a Bedřicha Metyše. Po Samotové revoluci se začalo s generální opravou zanedbaného kostela. Dodnes však trpí zvýšenou vlkostí, a to přes složitá opatření a drenáže okolo základů.

Farnost a její území

Kromě farního kostela sv. Jindřicha a sv. Kunhuty s Jeruzalémskou kaplí, farou a školou, patřily do farnosti i další církevní objekty. Na území farního okrsku uvnitř města to byl jednak od roku 1743 klášter Celestinek s kaplí Panny Marie Bolestné od Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Klášter byl zrušen roku 1782. Dále to byla od roku 1765 Piaristická kolej v Panské ulici s knihovnou a kaplí sv. Josefa Kalasanského. V roce 1824 byl dokončen filiální kostel sv. Kříže, který patřil právě pod Piaristickou kolej. V neposlední řadě pak od roku 1354 kostel sv. Ambrože a klášter Ambrosiánů na místě dnešního Domu U Hybernů. Zde se v době "karlovské Prahy" sloužila ambrosiánská liturgie. Tento klášter byl po Bitvě na Bílé hoře obsazen Irskými Františkány - odtud plyne latinský název Hybernia.

Mimo území tehdejšího hradbami obehnaného města patřil také kostel sv. Kříže s kaplankou na dnešním Žižkově. I ten byl na konci 18. století zrušen a uzavřen. Oltáře byly přesunuty do kaple sv. Rocha. Dnes slouží kostelík jako umělecká instituce Atrium, která slouží koncertům a výstavám. Nachází se ve vnitrobloku nových žižkovských domů. Pod farnost sv. Jindřicha patřila také kaple sv. Dismase u šibeničního vršku cestou k Olšanům, která byla zbořena roku 1845 (dnešní ulice Husitská pod vlakovým viaduktem) a krátce také okrsek s románským kostelem sv. Bartoloměje v Kyjích.

V současnosti se nachází farnost u sv. Jindřicha ve skutečném srdci Prahy. Na jejím území se nachází Hlavní nádraží, Masarykovo nádraží, Česká národní banka, Ministerstvo vnitra, Hlavní pošta, Slovanský dům, Muzeum hl. města Prahy, Jubilejní synagoga, polovina Václavského náměstí, polovina ulice Na Příkopě a mnoho dalších významných institucí. Na hranicích farnosti se nacházejí všechny přestupní stanice metra. Je nutné podotknout, že velkou část okrsku farnosti tvoří neobydlené plochy, které jsou zabrány například plochami železničních tratí a nádraží. V severní části farnosti došlo k ubrání území, které tehdy sahalo až k ulici Na Poříčí a toto území bylo přičleněno k farnosti sv. Petra. Hranice farnosti tak prochází ulicemi Hybernská a Na Florenci. Dnes by tak již Karel Havlíček Borovský v kostele sv. Jindřicha pohřeb neměl...

Pohřbení v kostele sv. Jindřicha

Někteří další z velkého množství pohřbených jsou: Christophorus Groneberg z Gronebergu - senátor Nového Města pražského, jehož hrobka se nachází pod věží; rodinná hrobka Krocínů z Drahobejle v kapli sv. Lukáše (Krocínské kapli); hrobka Matyáše Aloise Malanotte z Galdes v kapli Navštívení Panny Marie (Malanottské). Mrtvola sem byla přenesena z Jeruzalémské kaple; velká hrobka "u sv. Barbory", která se rozkládá ve tvaru písmene L od oltáře sv. Barbory a tzv. malé sakristie až k severnímu portálu kostela.

Některé náhrobní kameny v kostele a vně kostela: maramorový náhrobek s rytířem (1582) patří Urozenému pánu Matyášovi Mutrplosovi, písaři císařských milostí Ferdinanda a Maxmiliána, arciknížat rakouských; v jižní lodi mezi pilíři červený mramorový náhrobek apoštolského protonotáře s kardinálským kloboukem. Dále náhrobky rodů Beřkovských ze Šebířkova, Hrzánů z Harasova, Slachů z Hřivic, Příchovských z Příchovic, Pánů z Rovin, Pánů Jezberovských z Olivové hory. Na faře vedle vchodu je zazděná deska z roku 1599 na památku Reginy Hanušové, manželky utrakvistického faráře Hanuše Landskronského s latinskými verči od Jana Campana Vodňanského.

Pohřbení bez náhrobku: Matěj Junek Poříčský (+7. 9. 1582) varhaník zdejšího hrámu; Václav Codicil z Tulechova (+1582); Ladislav Lobkowicz (+1584); Václav Magrle "de Sobisska"; Bernard Fridrich, otec Maxmiliána Jindřicha, svob. pána z Lichtenstejnu a Nikolspurku.

Pohřbení na hřbitově: hrobka Víta Dentulína z Turtlstaynu (1613); hrobka Píseckých z Kranichfeldu; hrobka Martina Pokorného; hrobka literátů svatojindřišských (kaple s oltářem); hrobka Zámeckých; hrobka Jana Bunsona z Bunsonu. A mnoho dalších hrobek a náhrobníků. Podrobnější údaje k pohřbeným v kostele sv. Jindřicha jsou v knize pamětí kostela sv. Jindřicha etc. Zde není prostor pro výčet všech informací.

Historické zajímavosti kostela

Významná data

1348 - Zahájení stavby
1351 - Vysvěcení a založení farnosti - Řád Křížovníků s červenou hvězdou
1476 - Zprovozněna zvonice
1529 - Stavba kůru a síně se schodištěm
1649 - Hlavní farní kostel Nového Města Pražského
1672 - Postavena kaple sv. Barbory
1745 - Požár kostela
1757 - Pruské bombardování - kostel ztratil stanovou střechu
1784 - Zrušení Literátského bratrstva i Bratrstva sv. Barbory
1787 - Zrušení hřbitova
1817 - Svatba hudebního skladatele Carla Maria von Webera ( 4. listopadu)
1856 - Pohřeb Karla Havlíčka Borovského
1875 - Křest básníka a romanopisce Reinera Maria Rilke (19. prosince)
1879 - Úpravy kostela
1927 - Svěcení nových zvonů namísto rekvírovaných ve Světové válce
1998 - Dokončena generální oprava kostela

Popis chrámu a mobiliáře

Ze středověkého vybavení kostela se nám do dnešních dob zchovala pouze již zmíněná křtitelnice z roku 1487. Na boku křtitelnice se nachází výjevy 12 apoštolů a nápis: Léta Božího tisícího čtyřistého vosmdesátého sedmého udělaná jest ke cti a chvále Pán Bohu a svatému Jindřichu za kněze Tobiáše z Králové Hradce a za pana Ondřeje ouřildníka Radlicova... a další nečitelné nápisy. Dále se zachovaly relikty pozdně gotické výmalby na klenbě sakristie a dvě klenební přípory, které jsou však schovány za oltářní architekturou, takže nejsou viditelné. Dále se zachovaly pozdně gotické malby v předsíni kostela, které jsou částečně odkryté.

Vzácnou památkou pozdně středověké/raně renesanční deskové malby je kopie Madony Svatoštěpánské asi ze 16. století, která "zásluhou" někdejšího faráře visí na arcibiskupství.

Asi nejzajímavějším uměleckým dílem z doby středověku, které se v kostele dochovalo, je pozdně gotický reliéf císaře Jindřicha II. z doby okolo roku 1500, který je druhotně umístěn v sakristii kostela, avšak původně se nacházel na neznámém místě. Snad možná nad vchodem do kostela nebo na jiném dominantním místě.

Z doby renesance pochází kruchta kostela včetně fresek, které zdobí její klenby. Fresky jsou však skryté pod bílou omítkou, jen na několika místech jsou poodhaleny. Krásným příkladem této doby je i nástěnný milostný obraz Matky Boží z roku 1543 v sínci kostela, který je doplněn vysvětlující cedulí: Tento obraz Matky Boží svědčící o vroucí úctě Mariánské našich předků v době rozšířeného zde protestantismu byl zhotoven L. 1543 na památku Kateřiny Schowancowé a tímto krytem opatřen. Nákladem Wldp. Vácslawa Horáka hl. faráře. L. 1932. Cedule je v depozitáři.

Doba barokní

Pro kostel sv. Jindřicha je však nejpříznačnější doba baroka, z které pochází většina veškeré výzdoby i uměleckých památek. Samotný interiér kostela není dílem jedné úpravy, ale postupného organického vývoje. Ranými úpravami kostela byla postupná přístavba bočních kaplí v 2. polovině 17. století. Jednou z nejstarších uměleckých památek z doby baroka je raně barokní  kredenc v sakristii kostela. Interiér kostela po chází z let 1738 až 1745. 

Kaple sv. Barbory (1673)

V této kapli můžeme spatřit také mramorový oltář sv. Barbory z r. 1746 s obrazem sv. Barbory od Matěje Zimprechta z r. 1673, tedy přímo z doby vysvěcení kaple.  Dále zdobí kapli celkem šest soch. Čtyři barokní znázorňují sv. Václava, sv. Jana Napomuckého, sv. Rocha a sv. Šebestiána. Dvě sochy z 19. století pak znázorňují sv. Terezku od Ježíše a sv. Josefa. V kapli se nachází také původní mramorové dveře do sakristie (dnes již zbourané) z roku 1672. Od roku 1821 zde byla tvrale umístěna gotická křtitelnice. Po pravé straně kaple se nacházel původní abak, či boční oltářík ze 17. století s reliéfem Panny Marie. Ten je dnes uložen v depozitáři. Kapli dále zdobí již zmíněná dřevěná kopie dělové koule, barokní mřížka z 2. poloviny 18. století a dvojice andělů nesoucí svíce. V horní části kaple se nacházejí dvě okénka spojující kapli s kůrem, z kterých mohli literáti během bohoslužeb v kapli zpívat.

Kaple Malanottská (1688)

Je zasvěcena Navštívení Panny Marie, ale dnes je dle výzdoby spíše kaplí "Sedmibolestné Panny Marie" a v triduu slouží jako Getsemanská zahrad a Boží hrob, čemuž odpovídá i program výzdoby. Zdobí jí pozdně barokní oltářní architektura s nikou, ve které se nachází vzácná pieta ze 17. století. Výzdoba kaple i další obrazy jsou laděny postně, velkopátečně. Na polychromovaných kazetách oltářního retabula se nachází výjevy z Křížové cesty.

Kaple Krocínská (1696)

Je zasvěcena sv. Lukáši a sloužila také jako cechovní kaple novoměstských malířů. Dominantou kaple je původní, později lehce upravovaný oltář z roku 1700. Autorem oltářního obrazu je Jan Jiří Heinsch. Znázorňuje svatého Lukáše, jak maluje Pannu Marii. Pod tímto obrazem, na místě tabernacula, se nachází barokní obraz Nejsvětějšího Srdce Páně. Jedná se o jedno z nejstarších znázornění tohoto tématu u nás. Po stranách se nacházejí dva rozměrné obrazy od Václava Vavřince Reinera pocházející z kaple Sedmibolestné Panny Marie kláštera Celestinek, který stával na parcele dnešní Hlavní pošty. Byly sem přeneseny po zrušení kláštera Josefem II. Zbořen byl však až v roce 1871 při stavbě pošty.

Presbytář

Rokokový hlavní oltář pochází z roku 1754. Dominuje mu dvoupatrový svatostánek. Na dvířkách svatostánku je výjev Poslední večeře Páně. Horní část svatostánku je pak otáčecí a dominuje mu zlatý krucifix. Na epištolní straně oltáře je socha Mojžíše s Bronzovým hadem a deskami Desatera. Na evangelní straně pak alegorická socha Víry s křížem. Oltář i svatostánek dále zdobí několik zasklených relikvií. Za hlavním oltářem se nachází oltářní architektura, která byla do kostela pořízena druhotně z kostela sv. Kříže řádu Cyriaků, který se nacházel naproti dnešnímu kostelu sv. Šimona a Judy, a který byl zrušen výnosem Josefa II. a následně kompletně zbořen. Součástí této přenesené výzdoby jsou i dvě bílé sochy sv. Václava a sv. Vojtěcha v nadživotní velikosti z roku 1650 od Jana Jiřího Bendla (autora Mariánského sloupu), které stojí po stranách hlavního oltáře.

Původní gotický deskový oltář asi z 15. století byl údajně prodán do kostela sv. Vojtěcha v Jílovém. Podle jiné verze pochází oltář v Jílovém z kostela sv. Václava Na Zderaze.

Oltářní obraz je původní a pochází z roku 1698. Namaloval ho Jan Jiří Heinsch a byl několikrát nastavován kvůli změnám dispozice oltářní architektury. Obraz znázorňuje sv. Jindřicha v roli ochránce Prahy před švédským bombardováním. V pozadí je vidět Praha včetně kostela sv. Jindřicha. Hned vedle je pak znázorněna sv. Kunhuta jak se prochází po rozžhavené radlici, aby tak dokázala svou nevinu, když byla nařčena z cizoložství.

Po stranách presbytáře je pak umístěn rozměrný cyklus znázorňující legendu o sv. Jindřichu. Je malována na plátně a chrámu ji darovalo v roce 1745 zdejší Literátské bratrstvo. Nad cyklem se dále nachází pozlacené relikviářové busty českých patronů. V presbytáři se nachází tzv. konšelské lavice určené novoměstským radním. Novodobý obětní stůl je vyroben z barokní mřížky z kostela sv. Jakuba v Kunraticích.

Sakristie

Je gotická čtvercová místnost se stejnou místností v patře sloužící jako depozitář. Sakristie je sklenuta gotickou křížovou klenbou a nachází se zde již zmíněná busta sv. Jindřicha. Dále obrazy sv. Josefa, Korunování Panny Marie a Narození Páně. Do sakristie vedou z kostela středověké oplechované dveře s gotickým a barokním zámkem. Okna v ní jsou neogotická z úrav Josefa Mockera, ke kterým patří také šlenkové schodiště s vnějším ochozem vedoucím do depozitáře. V sakristii se dále nachází raně barokní dubová kredenc nebo mramorové umyvadlo.

Trojlodí

Dva "stejné" oltáře z roku 1755 a 1756 vévodí každé z bočních lodí. Oltář v severní lodi kostela je zasvěcen Nejsvětější Trojici (1756). Po stranách tabernacula stojí sochy sv. Apolonie s kleštěmi a zubem a sv. Vavřince s roštem. Nad tabernaculem stojí skříňka s obyčejnou dřevěnou soškou Pražského Jezulátka. Dříve tam však byl obraz Panny Marie Pomocné. Oltářní obraz znázorňující Nejsvětější Trojici namaloval Karel Škréta mladší. Vedle oltáře na zdi je obraz Klanění Tří králů. Protější oltář z roku 1755 má přízvisko "rorate". Již od středověku je zasvěcen Zvěstování Panně Marii a sloužily se zde rorátní mše svaté. Po stranách tabernacula stojí sochy sv. Jáchyma a sv. Anny. Na tabernaculem pak milostný obraz Panny Marie Pasovské ze 17. století. Oltářní obraz též od Karla Škréty ml. znázorňuje výjev zvěstování. Je na něm vznášející se Archanděl Gabriel a Panna Maria. Vedle oltáře na zdi je obraz Panny Marie Karlovské.

Dalšími díly jsou například velký obraz Navštívení Panny Marie od Jana Jiřího Heinsche, který visí pod věží v místě, kde původně stála křtitelnice. Tento obraz je původním oltářním obrazem Malanottské kaple Navštívení Panny Marie, jejíž program byl později změněn,

Před kostelem je barokní socha sv. Jana Nepomuckého od Michala Josefa Brokoffa a socha Judy Tadeáše z dálny Matěje Václava Jäckla . Obě sochy jsou z roku 1709. Stály původně po stranách hřbitovní brány uprostřed dnešní ulice Jindřišská v místě tramvajové trati. V roce 1827 byly v souvislosti se zrušením hřbitova (1787) přeneseny ke vchodu do kostela.

Reformy Josefa II. a 19. století

Na historicko-kulturním dědictví náš chrám utrpěl zvláště po roce 1784 a 1787, kdy začaly platit reformy Josefa II. týkající se z různých stran církevního provozu. Kromě zrušených klášterů a s tím spojené likvidace uměleckých předmětů a mobiliářů to byla i likvidace svatojindřišského hřbitova a Jeruzalémské kaple. Hřbitov byl postupně přeměněn na malý parčík a nejvzácnější náhrobky přemístěny buď do kostela nebo k jeho zdem. Zbořena byla i hřbitovní zeď a brány. Z uměleckých památek byly navždy ztraceny vzácené iluminované graduály a kancionály zdejšího literátského bratrstva nebo vybavení bratrstva sv. Barbory.

Z uměleckých památek 19. století je také zachováno pozoruhodně mnoho. Patří mezi ně například neogotický oltář Panny Marie Lurdské pod věží, čtyři neorenesanční a dva secesní lustry, Petrovy varhany, dále soubor liturgických posvátných nádob, jako jsou kalichy, relikviáře, ciboria nebo krásná neogotická monstrance se soškami sv. Jindřicha a sv. Kunhuty. Dále většina oltářních svícnů, dvojice "sanctusových" svícnů, klekátka nebo menší sochy. Vedle jiných soch je krásnou řezbářskou prací z přelomu 19. a 20. století je betlém z dílny řezbáře Josefa Krejčíka.

Regotizace 1879

Svatojindřišský hřbitov

Sbor literátů a hudba u sv. Jindřicha