Hudební dějiny kostela sv. Jindřicha

O nejstarších dějinách chrámové hudby u sv. Jindřicha toho příliš nevíme. K roku 1509 je připomínán kněz Jan Búchal, který se měl u "Kutnohorských" přimlouvat za organistu Leonarda, jenž údajně umí opravit varhany i housle a často to bez nároku na plat činí. Dá se tedy předpokládat existence varhan v našem kostele již v té době.

V průběhu 16. století jsou pak známi mnozí varhaníci: Matěj Junek Poříčský (+1582) autor skladby "Et verbum caro factum est" dochované v Optovickém graduálu jako offertorium z vánočního officia. Dále Václav Rychnovský (1577 - 1606), syn Jiřího Rychnovského. Zemřel na otravu asi v 29 letech v Českém Brodě, kam jel hrát na varhany. Byl známý jako geniální varhaník. Jan Campanus Vodňanský na něj psal truchloverše. Před ním byl však u sv. Jindřicha po jeden rok (1590) slezský hudební skladatel Johann Kneifel, který byl čestným měšťanem Nového Města pražského.  Obecné dějiny hudebního provozu jsou těžko oddělitelné od dějin samostatného literátského bratrstva.

Literátské bratrstvo u sv. Jindřicha patřilo k nejstarším v Čechách. Počet členů nepřesahoval deset. Literátská bratrstva patřila mezi elitní uzavřené skupiny vzdělanců, literátů, kteří při významných kostelích měli vlastní sbor provozující především neliturgickou hudbu. Často se rozlišovalo na kůr latinský (figurální) a český (literátský). Také u sv. Jindřicha byl literátským kůrem kůr v jižní lodi pod věží. Repertoár je někdy však těžké oddělit striktně od sebe (viz. latinská officia u sv. Michala v Jirchářích také zpívalo literátské bratrstvo). Svatojindřišské bratrstvo mělo vlastní pečeť, na níž byl zobrazen sv. Jindřich dotýkající se kancionálu. Měli také vlastní pláště v nich se vydávali do procesí. Mezi povinnosti bratrstva patřilo: v neděle a svátky v půl deváté před velkou mší chvalozpěvy Bohu zpívati, před kázáním a po kázání zpívat píseň, a stejně tak mezi půl třetí a třetí odpoledne před figurálními nešporami. V době adventní zpívalo od čtvrt na pět ráno až do šesté hodiny ranní české zpěvy rorátní, na než se již o čtvrté hodině velkým zvonem svolávali. Na Štědrý den pak po rorátech zpívali české Tě Bože chválíme a pak měli ještě zádušní mši v kapli sv. Barbory za zemřelé farníky a dobrodince kostela doprovozené českým requiem. Literátské bratrstvo mělo značné kapitály z nichž členové vlastní plat pobírali. Mnozí dobrodinci odkazovali Bratrstvu domy nebo značné jmění. Roku 1745 přispělo na okrasu presbyteria, kam zaplatilo nové zlaté sochy českých patronů a nástěnný cyklus legendy o sv. Jindřichu. Literátské bratrstrvo bylo zrušeno roku 1785 výnosem Josefa II. Jeho majetek činil  2300 zl. nejvíce ze všech sborů v Praze a po bratrstvu od sv. Bartoloměje v Plzni nejvíce v Čechách.

Kancionály či graduály zmizely beze stopy a do dnešních dnů se žel Bohu nedochovaly. Úzce však se zdejším bratrstvem souvisí také literátské bratrstvo od sv. Michala v Jirchářích, jenžto bylo s naším spojeno personálně a lze předpokládat, že značná inspirace pro svatomichalský repertoár plynula od sv. Jindřicha, kde bylo bratrstvo mnohem slavnější a bohatší. Však v roce 1598 napsal o svatojindřišském bratrstvu Jan Campanus Vodňanský opěvnou báseň: "Descriptio anni 1598 letiferi Societati literatae in diocesi Henricensi viris nobilitate, doctrina et prudentia clarissimis celeberrimi Chori musicis celeberrimis, mecaenatibus colendissimis missa.", kde označil zdejší literátské bratrstvo za nejvěhlasnější v Praze (Dlabač). Mimo to se zachovala hudební sbírka Novae melodiae Johanna Kneifela, kterou daroval svatojindřišskému bratrstvu a senátorům Nového Města v roce 1590. Dochovala se také skladba Matěje Junka Poříčského Et verbum caro factum est. V nesposlední řadě se dochoval barokní tisk svatojindřišského rorátníku z roku 1665, který je přepisem textů zřejmě starobylejších rorátních zpěvů z nedochovaného kancionálu. V něm je vedle zpěvů k rorátním mším také staročeské Te Deum a officium za zemřelé v češtině. Za prodané (a tedy ztracené) náčiní se utržilo 194 zl. 7 kr.

V pamětní knize se nám dochovala i některá jména literátů: Jan Bakalář Kolínský (1585), správce kůru českého; Daniel Chrudimský; Pavel Balaus; Jan Farilis, chori minister; Václav Salát (1587, 89), pedel literátů; Josef Vorel (1725); Adam Tiska (1742-1747), ředitel kůru literátského; Karel Straka (1776); Josef Tadeáš Korp, kantor.

V kostelní věži se také našla husitská píseň o vítězství husitů u Ústí roku 1426. Zpívá se jako "Ej nuž važme" a je velmi rozsáhlá.

Literáti od sv. Jindřicha měli mimo to svoji vlastní hrobku přistavěnou jako venkovní kapli k presbytáři na epištolní straně. Koupili ji roku 1757 a upravili pro svou potřebu. Měla vlastní oltář a na něm byl obraz Panny Marie a svatých patronů. Po stranách pak byly nápisy. Na epištolní straně byl dlouhý text:

PatrI CreatorI, eIVs fILIo reDeMptorI sIt LaVs et spIrItVI
a tak dále...

Na evangelní straně byl pak obraz sv. Jindřicha knihy se dotýkajícího stojícího u pultu literátů a pod ním další nápis:

ANNO qVo borVssorVM LegIo destrVXIt, eo pIVs ChoraLIsta
pro se et sVIs posterIs restaVraVIt.

Náhrobní kámen hrobky nacházející se pod kaplí byl z červeného mramoru a na něm nápis:

SEPVLVRA
PANVM LITERATVM
CHRAMV PĚ. S. GINDRZICHA
NYNIEGSSIM Y BVDAVCZYM
NAKLADEM
KVRV LITERATSKEHO
PO PRACZY ČZASNE
K ODPOČZINVTI
PRŽIPRAVENA
SLAVHI TVE BOŽE NA MILOST
RACZ PRZIGIT A V NEBES RADOST

Mezi významné ředitele kůru a varhaníky patří: Matěj Junek Poříčský z Roklína (+1582); Václav Rychnovský (ve funkci 1599-1606) zemřel na otravu v Č. Brodě r. 1606; Pavel Kalous z Častolovic (1611); František Václav Kocmánek (1676), obrácený luterán. Jeho hudebniny mají být na Strahově (ale nejsou); Josef František Vrabec (1731); Jan Křtitel Kuchař (1772-1790), za kterým do kostela docházeli kolegové a žáci (např. W. A. Mozart, J. J. Ryba); Jan Bruha (1796); Jan Kučera (1815). Josef Cainer (1897) Z moderní historie je třeba zmínit působení Ladislava Přibyla, varhaníka v katedrále sv. Víta, jehož sbírku hudebnin kostel uchovává.

Na závěr nutno podotknout, že jak u Svatého Jindřicha, tak jinde, bylo pravidlem, že kantora, ředitele kůru, varhaníka, pulsanta i "kostelní ženu" dosazovala na doporučení faráře rada zastupitelů magistrátu Nového Města pražského. Ve srovnání s dneškem bylo tedy velmi zodpovědné a důstojné vykonávat jakoukoliv funkci v chrámu. Ředitel kůru bydlel tradičně zdarma ve farní škole, kde měl za povinnost také vzdělávat chlapce ke kostelnímu zpěvu.

Varhany v chrámu sv. Jindřicha

V nejstarších dobách (16. století) jen víme, že varhany existovaly, neb zde byli trvale varhaníci. V roce 1691 bylo jednáno  s Janem Zayňskim, Polákem, o opravě varhan. První varhany, o kterých máme přesné informace, jsou předchůdci současných Petrových varhan - varhany Janečkovy

Varhany Martina Janečka z roku 1738

Byly pořízeny v souvislosti s velkou barokizací interiéru kostela. Stály na střední, tzv. figurální neboli latinské kruchtě. Byly rozdělené, tak jako je tomu dnes, na dvě skříně po stranách západního okna. Dále měly prsní pozitiv taktéž rozdělený na dvě polovice kvůli výhledu, po kterém dodnes nese stopy zábradlí. V něm byl také hrací stůl o dvou manuálech s pedálem. Před varhanami visela uprostřed na řetězu 26 liber těžká dělová koule ze švédského bombardování. Varhany měly původně 23 rejstříků:

Hauptwerk: Principal 8', Flauta 8', Salicional 8', Octava 4', Fugara 4', Quinta 3', Superoktava 2', Quintadecima 1 1/2 (I'), Quinta strepida (1 1/2), 2x, Mixtura (2, 6x)

Pozitiv: Copula major 8', Principal 4', Copula minor 4', Octava 2', Quinta 1 1/2, Mixtura (I', 3x)

Pedál: Subbas 16', Principal 8', Octavbas 8', Quintbas 6', Superoctava 4', později přibyl Pozoun 16'

Varhany Štěpána Emanuela Petra z roku 1897

V roce 1897 byly Janečkovy varhany nahrazeny novým nástrojem z dílny Štěpána Emanuela Petra, které vybral zdejší ředitel kůru Josef Cainer. Byly původně mechanické s kuželkovou vzdušnicí. Do dnešních dnů se dochovaly s necitlivými zásahy. Jejich původní dispozice byla:

I. manuál: Bourdon 16', Principál 8', Kvintadena 8', Flétna 8', Roh 8', Gamba 8', Salicionál 8', Oktáva 4', Flétna 4', Mixtura 2 2/3,-, Cimbál 2',-,

II. manuál: Kryt jemný 16', Principál houslový 8', Flétna příčná 8', Aeolina 8', Voix céleste 8', Oktáva 4', Flétna rourková 4', Mixtura 2 2/3,-,

Pedál: Subbas 16', Violon 16', Salicet 16', Kvintbas 10 2/3, Oktávbas 8', Cello 8'

Spojky: I/P, II/I
Sborové tahy: Piano, Mezzoforte, Forte, Pleno
Rejstříkové cressendo - Žaluzie pro II. manuál - Volná kombinace

V moderní době utrpěly varhany devastační zásahy varhanářem Petrem Fischerem, který trakturu elektrifikoval, byl vyměnen hrací stůl za třímanuálový z pneumatických varhan od sv. Prokopa. Plánovalo se rozšíčení o 3. manuál, ke kterému však pravděpodobně nedojde. Pouze přibyly registry trubka 8' a pozoun 16' v pedálu mimo skříň. Ke škodě utrpěla původní Petrova intonace. Některé součásti varhan beze stopy zmizely teprve před nedávnem.